Historie

Knížecí rod Windischgrätzů * alfredovská větev rodu

Napište námPošlete to kamarádovi

Rod Windischgrätzů

Knížecí rod Windischgrätzů byl původem ze Štýrska. 

První zmínky o něm pocházejí z 1. poloviny 13. stol.

V 16. stol. byl povýšen do stavu říšských svobodných pánů a následně hrabat.

Na počátku 19. stol. do knížecího stavu.

Zakladatel starší alfredovské větve rodu, ALFRED I., která držela Tachov, se narodil v Bruselu. Dětství prožil v Tachově, Štěkni a ve Vídni. Dostalo se mu velice dobrého vzdělání, v patnácti letech se stal částečným sirotkem. To však nebránilo tomu, aby vstoupil do držení tachovského panství, jeho poručníky byli až do Alfredovy plnoletosti matka Marie Františka, rozená Arenbergová a Josef ze Schwarzenbergu.

V r. 1804 získává titul říšského knížete a plně se věnuje vojenské kariéře. Při válečných operacích je zajat a setkává se se samotným Napoleonem. V r. 1848 se mu dostává nejvyšší vojenské pocty, je povýšen na polního maršála. Do učebnic dějepisu vstoupil jako nepřítel pokroku a revolucí, který v čele císařské armády potlačil povstání ve Vídni, kde dal popravit řadu vůdců povstání, v Praze a vyrazil i proti odbojným Uhrám. Prahu nechal obklopit dělostřeleckými bateriemi a zahájil střelbu na vzbouřené město, povstalcům nezbylo nic jiného než se vzdát. Při pražském povstání přišla náhodně o život jeho manželka Marie Eleonora, rozená ze Schwarzenbergu, kterou zasáhla zbloudilá kulka, když stála v okně vojenského velitelství na Ovocném trhu. Kníže nechal smrtící kulku podrobit balistické expertize a nosil ji potom na krku jako vzpomínku.

Užívaným výrokem pyšného feudála a aristokrata každým coulem byl výrok, že: „člověk začíná teprve od barona výše“.

Za jeho života se rodové jmění značně zvětšilo. V r. 1825 odkoupil klášterní panství Kladruby. Za Alfreda I. byly dokončeny přestavby tachovského zámku. Z jeho iniciativy byl rovněž upraven kostel sv. Václava v Tachově. Z podzemi kostela byly vykopány staré hroby zde pohřbeného tachovského patriciátu a takto získaný prostor byl upraven jako rodinná hrobka Windischgrätzů využívaná v letech 1830 – 1886.

K přestavbě chátrajícího paulánského kostel na zámek dospěl penzionovaný kníže teprve v r. 1857 ve věku 70 let. Byl zřejmě inspirován krásnou přírodou v okolí kláštera a toužil po rezidenci odpovídající jeho postavení, vybudované v nastupujícím romantizmu. Pro takovou stavbu poskytovaly Světce oproti tachovskému zámku, který byl obklopen hradbami a městskou zástavbou, ideální prostor a jedinečnou přírodní kulisu.

S předtuchou, že mu zbývá jen málo času, se pustil do chaotického budování. Projekt na výstavbu zámku vypracoval schwarzenberský stavební ředitel Vilém Nevenhorst. Vlastní plány s obsáhlým rozpočtem a stavebními detaily zpracoval chebský městský stavitel Adam Haberzettl, který vykonával i technický dozor na stavbě. Stavební práce zajišťoval tachovský stavitel Jan Kraus mladší.

V letech 1858 – 1861 bylo vystavěno severní křídlo se dvěma nárožními věžemi. Mezi roky 1860 – 1861 se výstavba zámku zpomalila, neboť se veškeré síly soustředily na výstavbu blízké jízdárny. V roce 1862 kníže Alfréd I. umírá a jeho vize romantického sídla zůstává nedokončena. Historické prameny neuvádějí, kdy vlastně Světce navštívil naposledy. Zemřel ve Vídni. Po smrti byl převezen k pohřebnímu obřadu do klášterního kostela v Kladrubech a uložen do rodinné hrobky v tachovském kostele sv. Václava. Patrně hned po smrti Afréda I. nechal jeho nástupce nerentabilní stavbu, jejíž vybudování mělo tachovské panství zatížit částkou 116 000 – 154 000 zlatých, zastavit.

Výstavba jízdárny

V době, když penzionovaný kníže Windischgrätz započal s přestavbou velkolepého pavlánského kostela na romantický zámek, mu bylo již téměř 70 let a jistě tušil, že si nákladného sídla sotva užije. O to více nás překvapuje, že ve stejné době se ve Světcích rozbíhá i další nákladný projekt – výstavba obrovité jízdárny budované v tehdy moderním nerománském slohu.

Snad chtěl stárnoucí aristokrat postavit velkolepý pomník sobě a uchovat tak vzpomínku na dobu téměř neomezené moci šlechty, z níž vzešel a která pomalu spěla k zániku.

Hrubá stavba jízdárny vyrostla v letech 1858 – 1859. Zda si kníže užil opojení z vyjímečné stavby, kterou si zřejmě k nevelké radosti dědiců i věřitelů prosadil, opět nevíme. Když 21. 3. 1862 ve věku 75 let polní maršál zemřel, byla jízdárna již téměř dokončena. Již ve stejném dni byl v rámci pozůstalostního řízení vypracován i velice podrobný popis celé stavby. Ta, jak uvádí oba úředníci, kteří popis vypracovali, byla v každém směru impozantní a velkolepá. Z popisu vyplývá, že interiéry jízdárny byly již zcela dokončeny, pokoje byly vybaveny kachlovými kamny, zařízena byla i kovárna a stáje. Součástí jízdárny byly i stáje pro 24 koní, jejichž interiér byl vyzdoben terakotovými hlavami jelenů a daňků. Naproti hlavnímu vstupu byla umístěna hlavní knížecí lóže. O provozu obrovité jízdárny ve 2. polovině 19. století  a na počátku 20. století se opět nedochovaly žádné bližší informace. V 1. polovině 20. století byla jízdárna sporadicky využívána i k různým kulturním programům, výstavám a posléze i politickým akcím.

Autor: Zdeněk Procházka: „Světce u Tachova v proměnách staletí“